Německá doga - chovatelská stanice Von Wiederholz - na úvodní stránku

Německá doga - historie plemene

Přeskočit navigaci

V pojednáních o dogách se lze dočíst, že prapředkem všech dog je tibetská doga, o níž se zmiňuje Marco Polo. To by ovšem musely dogy překonat obrovskou vzdálenost z Tibetu do Přední Asie a odtud do Řecka a Říma a konečně s Římany do střední Evropy. O tom by svědčily asyrské a římské reliéfy dogovitých psů. Jsou ovšem důkazy o výskytu dogovitých psů v Evropě již v prehistorické době. Brehm zastává názor, že divokým předkem evropských dog byl velký severský vlk se zkráceným čenichem, nikoli tibetská doga.

Písemná svědectví hovoří o tom, že Gallové kupovali bojové psy u Britů (66 p.n.l.)A z roku 101p.n.l. se dochovala zpráva o tažení Kimberů(germánský kmen z Jutska), kde velcí, silní psi střežily vozové hradby a zasahovali aktivně do boje. I ve starých pověstech Islanďanů jsou zmínky o velkých psech užívaných pro medvědí a zubří štvanice. Karel Veliký (742-814) daroval kalifovi Harún el Raschidovi psy, ktří byli schopni zadržet lva. Alfonso XI, král Kastilie a Leonu(1312-1350) sepsal loveckou knihu, v níž popisuje druh dogy zvaný „alano“. Vše to mohou být dogovití psi, i když o čistokrevném chovu nemohlo být ani řeči.

Co je to doga? Pro dogy a dogovitá plemena je charakteristický sklon k obrovskému vzrůstu a těžká masivní hlava s výraznými čelními hrboly, výrazná lebeční rýha a často zkrácený čenich s ohnutou spodní čelistí. Německá doga zaujímá zvláštní postavení, její zařazení k dogám je spíše podmíněno historicky než anatomicky. Kromě obrovského vzrůstu, jsou ostatní hlavní znaky dog (těžká hlava se zkráceným čenichem a ohnutou spodní čelistí, lymfatický vzhled) u německých dog naprosto nežádoucí. Anatomicky stojí blíže starým selským psům než vysloveně dogovitým plemenům typu mastifa. Historicky ovšem vychází ze starých „štváčů“, kteří jsou středem mezi silným, těžkým mastifem a rychlým pohyblivým chrtem.

Názvem doga byl u nás označen obecně velký silný pes, který nemusel patřit k žádnému plemeni. Předcůdci německé dogy byly staří „býkohryzové“ a „štváči“, nešlo o plemena, ale o upotřebitelnost psů. Středověký lov zvěře přinesl velký odbyt psů, smečky zemského pána, byly doplňovány selskými psy. Tak mohli“býkohryz“ (hlídací a honácký pes) a „štváč“ (lovecký pes) pocházet ze stejných rodičů. Slovo „býkohryz“ ukazuje na to, že pes byl obchodníky s dobytkem a řezníky používán k honění dobytka a hlídání stád. Velký pes(až 85 cm) byl popsán následně: převážně žluté barvy jako lev, šedé jako popel a černé barvy. Na hesenském dvoře v Kasselu byla smečka těchto psů chována až do roku 1866 čistokrevně. Všichni hesenští psi byli žlutí. K boíji s divokým prasetewm byly často „štváči“ přistřiženy uši, aby měla zvěř méně možností k uchopení. (Poranění uší také dost krvácí, takže krácení slechů bylo prevencí zranění).

Později byla dávána psům různá jména podle barvy a velikosti. Název německá doga byl dle Haucka poprvé použit v roce 1876. Předtím to byly dogy dánské, ulmské a anglické, přičemž se všechny mohly vyskytnout ve stejném vrhu. Velcí psi byli dováženi také z Anglie a Irska, kde byl takový velký druh psa chován, ostatně původ slova doga je anglický (dog =pes) Až do 19.st. byli tito psi označováni jako angličtí psi a psinec, kde byli chování jako anglická stáj. Tito dogovití psi byli lovečtí a psi určení pro štvanice, vedle nich byli chováni psi obchodníků z dobytkem a řezníků – staří „býkohryzové“. V 17.st. už jsou tito psi chováni na velkých panských dvorech v Německu. Velcí páni mají v oblibě psy a nejlepším (obvykle největším a nejkrásnějším) dávají jména. Tzv. „Kammerhunde“ (komorní psi), nosili zlaté obojky, osobní psi měli obojky stříbrné, ostatní se nazývali angličtí psi. Šlechtici se rádi nechávali zobrazovat se svými velkými psy, tak na obrazech Rubense, Snydera, van Dycka a dalších poznáváme dogovitá plemena psů.

Výcviku mladých psů byla věnována velká pozornost. Nejdříve absolvovali štvanici na postřeleného jelena společně se starým zkušeným psem, později štvanici na divoké prase. Na ochranu mladých psů se jim navlékali kazajky z hnědého barchetu či hedvábí, podložené pevným plátnem, dobře vycpané a na exponovaných místech vyztužené rybími kosticemi. Od roku 1880 postupně vymizely štvanice na divoká prasata, protože divočáci se stali vzácní. Není divu, když např. zemský hrabě z Hesenska píše, že roku 1581 v prosinci během jednoho honu zabili přes sto prasat a 50-60 jich chytili, a celkem tehdy ulovili 1154 prasat. Jelikož se radikálně snížili stavy divokých prasat, smečky velkých psů se staly přebytečné, zmizely z panských psinců a dogy přežily jen u soukromých osob.

Rozlišovaly se ulmské a dánské dogy, přičemž ulmské byly těžší a dánské lehčí, jiné rozlišení nebylo. Roku 1876 bylo na výstavě v Hamburku předvedeno 24 dánských a 45 ulmských dog a všechny byly odchovány v Německu. Zde se ukázalo, že obě tato plemena nelze odlišit a pánové Wardenberg a Lang předložili návrh, aby byly dogy posuzovány pod společným názvem „Německá doga“ Přesto se stále vynořovala stará označení a ještě dnes Francouzi a Angličané nazývají německé dogy jako „Grand Danois“ a „Great Dane“(velký Dán – dánská doga).

V roce 1880 byl na výstavě v Berlíně ustanoven první standard německé dogy( někdy se uvádí r.1878). Tento standard měl výrazné odchylky od dnešního, hlava byla jen mírně dlouhá s výraznými lícemi, vysloveně dlouhý formát, paleta barev byla výraznější u žíhaných mohla být základní barvou i šedá, šedý tygr a obě modré oči byly zvlášť upřednostňovány. Roku 1888 byl založen „Deutsche Doggenclub“, jako první kynologický klub v Německu.. První svazek plemenné knihy obsahoval 583 zápisů, což hovoří o značné oblíbenosti německých dog.

První chovatelská stanice se objevuje roku 1897 . Pro chov důležitý krok učinil chovatel Max Hartenstein ze Stuttgartu, když získal roku 1874 „würtemberského psa pro štvanice – Basco“ a o dva roky později fenu „Bella“. Hartenstein choval ve velkém měřítku a odchoval řadu dobrých psů, významný pro modrý chov byl pes „Faust I“ a jeho dcery „Goldperle, Otter a Schwalbe“. Vedle modrých choval Hartenstein i všechny ostatní barevné rázy. Pro skvrnité byl důležitý pes „Alexander“ chovatele Pietschkeho v Berlíně. Důležitou oporou moderního chovu byl žíhaný pes „Dolf v.d. Saalburg“, od něhož se odvozuje většina dnešních dog všech barev.

Na počátku byli chovatelé ve věci barev daleko liberálnější než dnes. Na prvním místě se hodnotila postava a typ, mohli bychom si přát, aby tomu tak bylo i dnes. Když sledujeme obrazy dog z přelomu 19.-20.st. je patrné, že zjev německých dog se příliš nezměnil, nejvíce se měnila hlava, dnes je mnohem výraznější s hlubokým pyskem a méně širokými lícemi, a samozřejmě s nekupírovaným uchem. Ovšem celková stavba těla je prakticky beze změn celé století, i kohoutkové výšky té doby byly úctyhodné: 89 cm pro Rexe, 92cm pro Tilly a dokonce 96cm pro Mylorda, ani feny nebyly malé 87cm pro Princeznu a pozoruhodných 94 cm pro Wachtu.

Chov dog byl zálibou říšského kancléře Otty von Bismarcka. Jeho pes „Tyras“ byl bezmála legendou, zvláště historka s ruským ministerským předsedou A. Gorčakovem oběhla celou Evropu. Rus přišel na audienci ke kancléři u jehož nohou, jako vždy ležel Tyras. Rozhovor byl živý a Gorčakov při něm rozhodil rukama, což Tyras vyhodnotil jako ohrožení svého pána, vyskočil ,srazil Rusa k zemi a vyrval mu spodní část kalhot. Jestli se od tohoto setkání datovaly Gorčakovy nedobré vztahy k Německu, nebo je už tehdy Tyras vycítil, není známo. Bismarck velmi spoléhal na mínění svého psa, dokonce tvrdil, že pes výborně rozlišuje konzervativce od socialisty. Jednou pustil ke stolu prostou dceru hajného jen proto, že se Tyras o ní otřel hned při jejím vstupu. Když Tyras uhynul, bylo to oznámeno mezinárodním tiskem. Asi 60 let byl Bismarck věrný dogám a mnoho historek koluje dodnes.

Převzato z „Encyklopedie plemen psů“ Hanse Räbera

nahoru


 
3/2008 WZ © JFWEB