Německá doga - chovatelská stanice Von Wiederholz - na úvodní stránku

Německá doga - čistokrevný chov a zdraví

Přeskočit navigaci

Pes je produkt člověka, který ho za 140 století soužití odnaučil schopnosti samostatně žít. Neexistuje jiné zvíře, se kterým by člověk měl tak úzký přátelský kontakt jako se psem. A je tudíž povinností každého člověka umět zvážit, kam až mohou sahat hranice šlechtění, aby nevedlo k trápení zvířete.

Mezinárodní chovatelský řád FCI - výňatek - Preambule:

Mezinárodní chovatelský řád je závazný pro všechny členské země a smluvní partnery.

Tento chovatelský řád FCI platí bezprostředně pro všechny členské země FCI, jakož i pro její smluvní partnery s tím, že je povoleno chovat pouze funkční a dědičně zdravé čistokrevné psy s pevnou povahou, kteří jsou zapsáni v plemenné knize nebo rejstříku, schválené či schváleném ze strany FCI, a kteří splňují předpoklady, jež stanovila či stanoví příslušná členská země FCI resp. smluvní partner.
Čistokrevný pes je dědičně zdravý tehdy, jestliže zdědí standardní znaky, plemenný typ a povahu, jež je pro plemeno typická, nikoli však značné dědičné vady, které by mohly nepříznivě ovlivnit funkční zdraví jeho potomků. V tomto ohledu musí členové i smluvní partneři dbát na to, aby nedocházelo ke zveličování a přehánění plemenných znaků, které by následně mohlo nepříznivě ovlivnit funkční zdraví psů.

Členské země FCI a smluvní partneři jsou povinni evidovat zjištěné dědičné vady, jako např. DKK nebo PRA atd., metodicky proti nim bojovat, neustále zaznamenávat jejich vývoj a předkládat FCI na její žádost zprávy o těchto záležitostech. Federaci FCI, jejím členským státům a smluvním partnerům pomáhá prostřednictvím hodnocení a poradenství v boji proti genetickým vadám vědecká komise. Jestliže tato komise určí katalog opatření, je tento katalog po rozhodnutí ze strany předsednictva FCI závazný.

Chov provádějí členské země a smluvní partneři FCI a jsou tudíž za chov odpovědní. Chov zahrnuje řízení chovu, poradenství v chovu a kontroly chovu, jakož i vedení plemenné knihy. Členské země a smluvní partneři FCI jsou povinni sestavit při dodržení toho chovatelského řádu vlastní chovatelský řád, který stanoví cíle chovu. Tento řád musí přiměřeně zohledňovat pracovní vlastnosti příslušných plemen, které jsou pro plemena specifické.

Plemenné dispozice k dědičným chorobám:

Dispozice je vrozený sklon k určitému onemocnění v rámci jednoho plemene. Nemoc nemusí bezpodmínečně vzniknout, často záleží na vlivu dalších faktorů, než jen dědičných, aby se onemocnění projevilo klinicky zjevnými změnami.

Zvířata již vykazovala znaky společné pro určitý plemenný typ ve starém Egyptě a Asýrii. Pro středověké chovatele byl čistokrevný ten pes, který byl dobrý ve svých užitkových vlastnostech (uměl udržet stopu, byl rychlý, silný...), vnější vzhled nehrál žádnou roli. Protože byl takovýto pes ale používán pro chov a protože docházelo ke spojení mezi potomky stejných psů, přenášeli tito psi vedle svých schopností také tělesné znaky a vznikla víceméně navzájem ohraničená plemena.

K vytváření plemen pomohl také názor těchto chovatelů, že určité tělesné znaky souvisejí s určitými vlastnostmi (např. dlouhé převislé uši s dobrým čichem). Ale až v polovině 19. století se v Anglii zrodil systém čistokrevného chovu v moderním slova smyslu. I přes to se však do chovu dostávali nečistokrevní jedinci, protože byly mnohem vyšší požadavky chovatelů na vitalitu a užitkové vlastnosti, než na exteriér. Existovala vysoká rozmanitost typů, také působila přirozená selekce. Psi byli chováni v přírodních podmínkách, nebyli vakcinováni, ke stravě dostávali spíše odpady, stále ještě měli své pracovní upotřebení, takže méně zdatní jedinci se neměli šanci prosadit.

V posledních desítkách let se však u většiny plemen přestává preferovat pracovní využitelnost a tím se zmenšuje selekční tlak na fyzickou zdatnost a užitkové vlastnosti. Naproti tomu se stále silněji zdůrazňují některé typické fenotypové znaky v chovu až za fyziologické hranice. Příbuzenskou plemenitbou klesá genetická variabilita, dochází ke ztrátě genetického materiálu což způsobuje zhuštění dědičných vloh jak pozitivních tak negativních a dědičné choroby se více šíří a fixují. Díky pokročilé veterinární medicíně se do chovu mohou dostávat stále defektnější jedinci.

Nejznámější dědičnou chorobou je dysplazie kyčelního kloubu (DKK), která postihuje téměř všechna plemena s frekvencí 7-70% s průměrem okolo 40%. Dědičné nemoci pohybového aparátu, zejména kostry, patří k těm nejfrekventovanějším. Vzhledem k obřímu vzrůstu je německá doga predisponována k mnoha z nich. A ačkoli je jako plemeno přiřazena k řadě dalších dědičných chorob, faktickým problémem plemene, kromě syndromu dilatace/torze žaludku a onemocnění srdce, jsou právě nemoci pohybového aparátu. Nejčastějšími jsou ED (dysplazie loketního kloubu), OCD (osteochondrosis dissecans), DKK, osteodystrofie, panostitidy, sekundární nutriční hyperparathyreoza, spondyloza., Wobbler syndrom.

Etiologie těchto onemocnění je multifaktoriální, tedy na jejich vzniku se podílí řada faktorů. Určit, která příčina se v určitém případě podílí více na vzniku onemocnění, je téměř nemožné. Jde o choroby dědičné, nikoli však vrozené. Pokud zvíře přijde na svět s pozitivní genetickou informací onemocnění, je výsledný projev nemoci vázán také na výživu, zátěž a chov jedince v době dospívání. Většina velkých plemen psů má sklon k rychlému růstu. To v určitém věku (nejčastěji kolem 5.-6. měsíce stáří) vede k nadměrné zátěži rostoucího podpůrného aparátu (kosti, vazy, šlachy). Pokud je zvíře zatíženo dědičnou chorobou, je výsledkem takového zatížení rozvoj nemoci. Proto dieta pro rostoucí psy musí obsahovat limitovanou hladinu energetického potenciálu, který markantně ovlivňuje tělesnou hmotnost.

Štěňata velkých plemen mají výrazně vyšší metabolický obrat vápníku, střevní absorbce vápníku je 40%, v případě relativního nedostatku se může zvýšit až na 90%. Je jasné, že krátkodobý nedostatek vápníku není problém, ale neexistuje ochrana před jeho chronickým nadbytkem (schopnost vstřebání nemůže klesnout pod 40%). Zvýšená hladina vápníku v organismu je v přímém vztahu s výskytem onemocnění osteochondrotického typu (ED, OCD). Metabolismus vápníku podléhá poměrně složité regulaci (vitamin D, parathormon, kalcitonin a tři orgánové systémy - kosti, střeva, ledviny). Dlouhodobý nadbytečný příjem negativně ovlivní enchondrální osifikaci. Absolutně zvýšená hladina vápníku je pro vznik onemocnění nebezpečnější než změny poměru vápníku a fosforu. Nadměrný obsah fosforu a nízký obsah vápníku ve stravě může vést k onemocnění zvanému sekundární nutriční hyperparatyreoza, kdy dochází k odvápnění kostí. Toto onemocnění je zaměňováno za křivici (rachitidu), což je hypovitaminoza D, která se v chovech psů prakticky nevyskytuje díky bohatým zdrojům vitaminu v potravě. Také vznik panostitidy je v souvislosti s přísunem nevhodně složené krmné dávky. U velkých plemen je kostra vystavena stresu, který vzniká expanzivně se zvyšující hmotností v době růstu zvířete. Pokud je ještě zatížena nepatřičným pohybem, může dojít k narušení enchondrální osifikace, traumatům chrupavek, růstových zón a vzniku osteochondroz, dysbalanci růstu kostí a abnormalitám utváření kostry.

Ideální přístup k rostoucím psům velkých plemen je založen na důsledné prevenci rizik, která jednotlivě nebo ve vzájemné kombinaci mohou vést k onemocnění. Jedná se ale pouze o snížení pravděpodobnosti vzniku onemocnění, ne o úplné odstranění rizikovosti. Ani psi dědičně predisponovaní k danému onemocnění nemusí mít problémy, na druhé straně i majitel, který se důsledně snaží postupovat dle daných zásad, může mít nemocné zvíře. Statisticky je nezvratně prokázáno, že minimalizace nepříznivých faktorů prostředí a důsledná prevence onemocnění vede k výraznému poklesu výskytu ortopedických onemocnění v populaci psů velkých plemen.

Syndrom dilatace a torze žaludku: Je medicínsky akutní stav s těžkými lokálními a systémovými příznaky, a i přes správně a včasně provedenou léčbu se úmrtnost pohybuje mezi 34 a 40%. K onemocnění jsou predisponována většinou velká plemena, ale konkrétní příčina je neznámá. Principiálně jde o nahromadění plynu, tekutiny a zažitiny v žaludku vlivem funkční nebo mechanické poruchy průchodnosti žaludečního vstupu či výstupu. Jde opět o multifaktoriální onemocnění, kdy se uplatňují anatomické predispozice (hluboký hrudník), dietetické chyby, aktivita po krmení, poruchy odstraňování plynu, zvracení, zvýšená produkce či příjem plynu…. Z pohledu přijímané potravy jsou spekulace o podílu granulovaných krmiv na zvýšeném výskytu onemocnění neopodstatněné, a více než druh krmení se uplatňuje jeho kvalita. Funkční a mechanické poruchy brání normálnímu odstraňování plynu a do určité míry souvisí tyto mechanismy s anatomickými dispozicemi, mechanickými vlivy mohou být jiná onemocnění nebo traumata v oblasti žaludku. Velké nebezpečí představuje toto onemocnění pro jedince chované mimo domácnost majitele (zahrada, kotec), kdy jsou zejména večerní a noční hodiny kritickým obdobím pro pozorování klinických příznaků a nemusí dojít k jejich včasnému rozpoznání a poskytnutí odborné lékařské péče. Jediným správným řešením stavu GDV (gastric dilatation and volvulus) je bezodkladný chirurgický zákrok. Prevence onemocnění neexistuje, opět jde jen o souhrn opatření snižujících riziko. Doporučení je zejména pro psy z chovů s vyšším výskytem GDV. Krmit raději menšími dávkami častěji, doporučuje se 1/3 denní dávky ráno, 2/3 večer. Zajistit zvířeti klid při krmení a omezit pohybovou aktivitu po krmení.

Dilatační kardiomyopatie (DCM): Je jedním z nejčastějších získaných onemocnění srdce psů. Postihuje zejména velká plemena a často také španěle. Přímá příčina onemocnění je neznámá, i když vazba na jednotlivá plemena či chovné linie nepřímo potvrzuje genetické faktory jako hlavní příčinu vzniku a infekční, nutriční, vaskulární příp. toxické a imunitní faktory jako vedlejší důvody vzniku onemocnění. Jde o degenerativní postižení srdečního svalu, jako o jednom z možných vyvolávacích faktorů se uvažuje o nedostatku aminokyseliny L-karnitinu ve výživě. Následkem degenerativních změn v myokardu bývá ztenčení srdečních stěn a objemové přetížení předsíní a komor. Klinická prezentace se liší podle plemene a způsobu chovu pacienta. Majitelé aktivních psů pozorují zhoršenou toleranci zátěže po delší dobu, méně se pohybující jedinci se často zhorší během několika málo dnů, přičemž možnosti kardiovaskulární léčby jsou limitovány právě rozsahem poškození srdce a tudíž včasností rozpoznání prvních příznaků. U sportovně vedeného jedince nás jeho zvýšená unavitelnost varuje mnohem dříve než by se selhání projevilo zjevně u polehávajícího „gaučáka“.

Na závěr:

Chovatelé by se měli snažit na základě selektivních programů snížit četnost výskytu problematických genů v populaci, v praxi jednotlivce pak by mělo platit nepoužívat v chovu postižené jedince. Majitel může genetické aspekty ovlivnit pouze výběrem jedince při koupi, ovšem výsledný projev psa může ovlivnit jeho výživou, držením, fyzickou zdatností a podporou jeho přirozených vloh. Dědičné vady spojené s falešně chápaným pojmem pěkného exteriéru jsou důsledkem nesprávných chovatelských cílů a vedou ke snižujícímu se zájmu o čistokrevné jedince, čímž ohrožují budoucnost plemene. Plemena psů jsou však starým kulturním dědictvím, a právě tak jsou hodna zachování jako sochy, obrazy, budovy aj. Také v budoucnu by měli milovníci psů mít možnost volit z rozmanitých plemen, takového psa, který se jim líbí a k nim hodí. Cílem chovu čistokrevných psů musí být tělesně a psychicky zdraví jedinci, kteří dosáhnou co možná nejvyššího věku při dobrém zdraví . Jen pak má čistokrevný pes zajištěnu budoucnost.

nahoru


 
3/2008 WZ © JFWEB